Kdybyste se dnes poptali mezi lidmi, kdo byl kde ve světě, dostalo by se vám určitě mnoha hodně rozmanitých odpovědí. A jsou i našinci, kteří by hodně dlouho vyjmenovávali byť i jenom seznam míst, kde už někdy byli, kam je osud zavál. A naopak byste jen těžko hledali někoho, kdo ještě nikdy nikde nebyl a třeba se ani nikam nechystá. Protože je cestování fenoménem dnešní doby.

A nejen dnešní doby. Cestuje se tu už dlouho, po desítky nebo dokonce stovky let je to pro našince samozřejmost, a určitě i naši pradávní prapředci určitě aspoň někdy někam zamířili, byť při tom byli určitě motivováni něčím jiným než my dnes.

Ale dnešní doba je cestování přece jenom daleko příznivěji nakloněna, než jak tomu bylo u dob dávnějších. Protože se v průběhu doby teprve vyvíjely způsoby dopravy, nic tu nebylo hned, a tak to nebylo kdysi s cestováním zase až tak valné, a za minulého režimu to pro změnu nebyly jenom dopravní prostředky, co cestování komplikovalo, tehdy za to mohla daleko více panující ideologie, držící nás za železnou oponou.

Dnes už máme dopravních prostředků habaděj, svět je pro našince až na výjimky otevřený dokořán, peníze se tu obvykle také dají vydělat, a co by nám tak mohlo komplikovat naši pouť za humna stejně jako do přímo exotických dálav? Snad už jenom naše manželky, případně manželé, potomstvo nebo zdravotní stav by nám tu mohly udělat onu pověstnou čáru přes rozpočet.

A když my lidé cestovat můžeme, cestujeme. A to z nejrůznějších důvodů. Někdy za zábavou, někdy za poznáním, někdy z mnoha jiných různých důvodů. A někdy klidně i jen tak, bez příčiny. Prostě si někdy sbalíme svých pět švestek nebo to, co bychom mohli cestou nebo v jejím cíli potřebovat, a vyrazíme. Na cestách nás pak může potkat ledacos, příjemné i nepříjemné záležitosti, ale přesto zas a znovu vyrážíme do cizích míst. Abychom tam zažili něco, s čím se doma třeba ani nedá počítat.